Rozhovor Jana Stibrala se zakladatelem a nynějším proděkanem Fakulty umění a architektury Jiřím Suchomelem, který vznikl pro publikaci FUA 04: Zpráva ze Severu (FUA TU v Liberci, 2018).

Důvodů, proč s vámi děláme již druhý rozhovor, je několik. Dlouhodobě sídlíte a působíte v Liberci, jste pevně spojen s místní mentální tradicí, a navíc jste ji coby pedagog po 24 let šířil ve svém architektonickém ateliéru. Zatímco náš první rozhovor do výroční publikace FUA 20 se týkal především popisu vzniku fakulty, tedy procesu, kde jste byl jedním z hlavních aktérů, nyní bychom se rádi zaměřili na vaše myšlenkové pozadí, tedy na kánon hodnot, které zastáváte.
Nejsem člověk, který by svým uvažováním směřoval k nějaké kánonizaci. V některých ohledech možná ano. Uvidíme.

Obdobně jako mnozí další jste se v Liberci nenarodil, ale již dlouho zde žijete. Mnozí vaši vrstevníci a kolegové ze SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) se například rozhodli pro emigraci. Jaká byla vaše cesta do Liberce?
Do Liberce jsem se dostal řízením osudu. Když jsem v šedesátých letech ukončil studia na pražské technice, měl jsem mnoho známých, kteří do Liberce přesídlili. Byla to především Helena Jiskrová nebo Stanislav Švec. Do Liberce přišli po studiích a hledali zde práci a místo k životu. To se jim podařilo a navíc našli i specificky příznivou atmosféru, která za socialismu byla zcela výjimečná. SIAL byl tehdy ve fázi vznikání.
Dostaly se ke mně informace, že tu jsou kvalitní a aktivní lidé a že Liberec je zkrátka zajímavé místo pro život. Nevěnoval jsem zprvu tomu příliš pozornosti. V roce 1968 jsem odjel do Německa, abych si vydělal nějaké valuty a mohl cestovat. Během mého pracovního pobytu v zahraničí do Československa vtrhly spřátelené armády a to mne přirozeně zaskočilo a asi rok jsem tedy v Německu zůstal a přemýšlel, kudy dále vykročím. Nakonec jsem se rozhodl, že neemigruji a že se vrátím. Byl jsem tenkrát mladý, bylo mi 24 let a měl jsem takové heroické představy, že to tu všechno pomine a že to tu bude brzo opět svobodnější. Velice jsem se v tomto odhadu mýlil. Po návratu jsem hledal uplatnění a už z dálky byla zjevná jistá výjimečnost Liberce a Hubáčkova SIALu. Rozestavěný Ještěd (televizní vysílač a horský hotel) byl zkrátka zřetelným signálem, který nešel přehlédnout.

Takže jste přijel do Liberce ze své vůle a zaklepal Hubáčkovi na dveře a řekl: chtěl bych u vás pracovat?
Ano. A nebyl jsem sám, bylo nás asi deset, kteří jsme měli obdobné osudy. To dále podporovalo mé přesvědčení, že Liberec je tím správným místem, kde má smysl být.

Když se člověk táže po kořenech a tradici místa a potažmo i naší fakulty, táže se vlastně i proč a jak vznikl v Liberci SIAL.
Liberec je magické místo. Domnívám se, že geny tíhnoucí k autonomii a ke svobodě jsou vrostlé do zdejší žulové skály. Liberec byl zvláštní bod uvnitř Československé republiky a koneckonců i uvnitř monarchie. Je to velmi excentricky umístěné město ležící na českoněmecké hranici, kde jasně převažovalo německé obyvatelstvo. K mému překvapení se ukazuje, že sudetští Němci považovali za svoje hlavní město Liberec, nikoliv Karlovy Vary. Dokonce zde po založení Československa byly iniciativy přenést německé vysoké školy z Prahy do Liberce, jednali o tom s Masarykem opakovaně, ale nakonec se to nestalo. A zdejší Němci se necítili být vázáni na Československo a spíš se cítili, že do republiky nepatří a že tenhle kraj je spíše jejich. Když jsem přišel do Liberce já, německé obyvatelstvo bylo pochopitelně dávno pryč, byli zde jiní lidé, ale jistá vykořeněnost tu byla zřetelná i nadále. Dále Liberec byl vždy imigrantské město. Lidé sem přicházeli, potkávali se a cosi dalšího tu vznikalo. Mnozí zde našli novou existenci a to byl také výchozí bod SIALu. Já se narodil na Kladně, Karel Hubáček byl Pražák a byl sem přiřazen skrze umístěnku – to byla ještě doba, kdy si absolvent nemohl určit místo svého působiště. Miroslav Masák, domnívám se, sem byl umístěn obdobně, i když měl krátkou epizodu v Karlových Varech - ale vidíte - zase Sudety.

A jak jste prožíval příchod do tohoto vykořeněného prostředí? Jak jste se sžíval se sudetským geniem loci?
Přišel jsem do Liberce za prací, za Hubáčkem, za prostředím, které vytvářel. To ostatní mne nezajímalo. Město je sympatické velikostí, polohou, krajinným charakterem. Díky formátu stotisícového města zde člověk mnohé najde a co tu nenajde, tak najde v Praze nebo v Berlíně. Takže považuji Liberec za vhodné místo pro klidnou a soustředěnou práci. Ale jinak jsem k městu žádný emotivní vztah dlouho neměl. Prvních dvacet let jsem měl pocit, že mám sbalené kufry a že kdykoliv můžu zase vypadnout. Doopravdy. To se změnilo až někdy po roce 1989. Jednak se mi narodily děti a díky nové době svobody, kdy měl člověk konečně pocit, že něco vzniká nebo vznikat může, jsem zde zřetelně nastálo zapustil kořeny: založil jsem fakultu a koneckonců postavil také dům, ve kterém žiju a ve kterém teď sedíme.

Máte v Liberci nějaká všední místa, která jsou pro vás osobně důležitá?
Těch míst je víc a souvisejí s mou životní poutí. Začínají ještědskou věží, která mne sem přivedla přes již neexistující Jedlovou (tzv. Školka SIAL v opuštěném hostinci Na Jedlové v Radčicích na úpatí Jizerských hor – inkubátor pro začínající architekty), kde jsem pracovně strávil velmi intenzivních deset let a přes další místa, kde jsem bydlel a místa, kde stojí těch několik domů, které jsem v Liberci postavil.

Liberec jste popsal jako určité centrum mimo centrum, které díky své dynamické historii je vlastně stále bílým nepopsaným papírem, který vábí. Je toto tradice města?
Liberec vyrostl velmi spontánně a divoce a to ve velmi komplikované topografii. Nemá charakter konsolidovaného města – nikdy ho neměl. Vždycky to bylo město ve vzniku, stále je takové a na rozdíl od klasických českých historických měst obdobné velikosti, není usedlickým městem, kde jsou patrné hodnoty, kde existují tradice či patricijské místní rody. To se mi velmi zamlouvá. Toto město má určitý dar svobody a absence závazků k minulosti. Zde nemusíte brát ohledy na tradice, které jiná místa podvazují, a to mě dodneška velmi láká a vyhovuje. Občas, když sem přijedou zahraniční návštěvníci, dostávám otázku, jestli slovo Liberec není spojeno se slovem liberty, tedy se svobodou. Pochopitelně vysvětluji, že to tak není – jazykově určitě ne, ale obsahově tento rozměr v sobě město určitě nese.

A myslíte, že je tento popis města i dnes aktuální? Je Liberec stále svobodné místo mimo centrum?
Já myslím, že ano. Když jsem přišel na univerzitu, tak jsem užasl kolik lidí z jiných profesí má obdobné osudy, které jsem znal z architektonické komunity. Například nedávno fakulta strojní slavila 65 let své existence. S touto fakultou vznikla i liberecká univerzita a zakládajícím rektorem tehdejší Vysoké školy strojní byl Josef Kožoušek, který přišel z Bratislavy. Těch jmen by se dalo najít z oborů mimo architekturu mnoho. A tak já doufám, že tato dostředivost stále platí, přál bych si, abych se nemýlil.

Sám jste do městské struktury Liberce architektonicky vstoupil. Postavil jste v centru města několik budov významnějšího měřítka. Jak jste uvažoval nad Libercem, když jste kreslil jeho další díl? Vy jste vlastně částečně určil novodobý výraz tohoto města.
Moje úvahy většinou nebyly primárně zaměřené na široký urbanistický pohled. V mých budovách jsem většinou reagoval na konkrétní místo a na jeho bezprostřední souvislosti. Samozřejmě jsem se díval do širšího kontextu a domnívám se, že jsou mé vstupy vlastně generované v tradici fragmentárního a postupného růstu města. V tomto ohledu si myslím, že Liberec je na tom podobně – ale jenom v úzkém pojetí – jako americká města, která také nemají ve svých genech přetížení kontextuálním či historizujícím uvažováním. Prostě existuje městský organismus, ten je definovaný sítí ulic a do ní se stavějí jednotlivé domy. Mimochodem Berlín, který, jak opakovaně říkám, je z Liberce nejbližší velkoměsto, je na tom podobně. Berlín není tradiční německé historické město, nikdy nebyl. Vyrůstal tak rychle jako Liberec – pokud tento příměr není neslušný – a dokonce vyrůstal i v podobné době a z podobných důvodů, tedy díky rozvoji průmyslu.

Takže když jste určoval podobu nového libereckého domu, tak jste svůj vstup chápal jako přidání dalšího střípku do městské mozaiky?
Když se podíváte na kvalitní stavby z minulosti, tak naleznete dědictví po Němcích, tedy budovy z konce 19. století. Jsou to například lázně, divadlo, muzeum a s nimi související malé urbanistické ansámbly na Masarykově třídě či Kristiánov. Mimo tyto ucelené enklávy je ale jinak Liberec soustavou šachových figurek, které v podstatě vznikaly každá podle své individuální logiky. Těch několik funkcionalistických, nebo možná lépe modernistických staveb, které zde jsou, jsou díly především českých architektů, nikoli těch německých. Byl to import české moderny do tradičního německého města a to dost možná i proti vůli místního prostředí. Podívejte se na Baťu, podívejte se na Brouka a Babku (společnost provozující síť prvorepublikových obchodních domů). Zcela se liší od okolí a tento rozdíl je ještě patrnější, srovnáte-li, jak okolí vypadalo v době před vznikem těchto budov. Takže pro mne to je další důkaz, že Liberec lze myslet jako místo, které umožňuje individualistický a svobodný růst.

Posuňme se k uvažování, které jste pěstoval ve školním ateliéru. Ten jste vedl od vzniku fakulty až doposud. Vedle vás se měnily přístupy a témata, ale vy jste zůstal pevný ve svém přesvědčení.
Na škole působilo víc lidí, ti přinášeli pochopitelně různé názory. To bylo moje očekávání a přání, jak by fakulta měla fungovat. Já jsem však zřetelně zůstával na své pozici a doufám, že jsem se od ostatních ateliérů vždycky odlišoval.

Jak například nyní vnímáte polohu školního, ale i celospolečenského uvažování, které tíhne ke kontextualizaci a činí tak architekturu určitou pečovatelkou o křehkého ducha místa?
To mě pochopitelně velmi nevyhovuje. Nejsem tohoto založení. Domnívám se, že přístup, který sází na kultivaci a materiálovou či detailní rafinovanost, není to hlavní, co dělá architekturu architekturou. Pro mne určitě ne. Do jisté míry je tento proud slepou uličkou, je to takové odskočení si. Je zjevné, že architektura dnes u nás dohání sféry, kde za komunismu desítky let nebyla. Avšak můj osobní názor na to, čím by se měli architekti zabývat, který vychází z mých zkušeností ze SIALu, ze studií či z cest po světě, je jiný. Jsem přesvědčen, že úkolem architektury je zásadní hledání a ne jakési módní vylepšování a líbivost.

A co je pro vás tím zásadním hledáním?
To je důležitá otázka a to je pochopitelně znovu a znovu problém, který je nutno znovu otvírat a diskutovat jej. Byly doby, například jako v první polovině 20. století, kdy se zdálo, že to zásadní hledání má především politicko-sociální rozměr. Dnes se pravděpodobně jako velká výzva zdají být především technologické souvislosti. Dříve byly jistě také aktuální, ale domnívám se, že to je dnes ta velká a hlavní výzva a že by architektura měla na výzvy tohoto formátu reagovat. Jistě jsou i další aspekty, které se architektury zprostředkovaně dotýkají, jako například celkový globální vývoj na zeměkouli a jeho ekonomický, klimatický a sociální dopad. Dnes například téma migrace. To jsou pochopitelně obrovské výzvy a samozřejmě, že je architektura sama nemůže vyřešit, ale reagovat by určitě měla. Nemůže se jim vyhnout. A jsme zpátky u zodpovědného a seriózního přístupu k základním společenským výzvám a problémům.

Mohl byste blíže objasnit, co pro vás znamená ona technologická výzva dneška?
S nástupem digitálních technologií se objevují nové možnosti. A jejich kombinace s vývojem v oblasti materiálů otevírá architektuře nové možnosti, které dřív nebyly nikdy zvažovány. A je pozoruhodné, že i tradiční materiály nabízejí dnes nové přístupy a otevírají nová řešení. To vidím jako výzvu. Zároveň si nemyslím, že pouhá skutečnost, že zvládneme dokonalou materiálovou a technologickou problematiku stavebnictví, vyřeší problém jménem architektura. Nevyřeší. Architektura je a bude stále ten samý zápas, který můžeme sledovat již od dob antiky. Je to zápas při tvorbě prostředí pro lidi. Jedná se o práci s prostorem, s materií a se světlem. Antické principy mají svojí platnost i dnes, i když jsou nyní možná zastřeny dalšími vrstvami nahlížení. Ale já zde stále vidím základ architektury.

Kdo je podle vás architekt?
Zase bych se odkázal k antice. Původem slova architekt je architekton, tedy první tesař. Architekt má být dle mého názoru především člověk, který je schopný určovat uvažovaní o stavebním díle. Musí vést ostatní profese, musí být schopný obsáhnout souvislosti, řešit principy a ne se vyčerpávat na nějaké materiálové kosmetizaci a podobných druhotnostech. A myslím si, že by škola měla působit tak, aby studenti tohoto zásadního postoje byli jednoho dne schopni. Ať už to vede v důsledku k jakémukoliv formálnímu nebo estetickému výstupu.

A jak jste tento postoj otiskl do své filozofie školního ateliéru?
Já pevně věřím, že student by si měl během svého studia projít co nejširším spektrem úkolů, které mají různé povahy a různé velikosti. Tento přístup jsem se vždycky snažil nabízet. Domnívám se, že cesta předčasné orientace jenom jedním určitým směrem není pro studenty vhodná. Pochopitelně je to na nich. Dnes mají takovou svobodu, že si mohou každý semestr vybírat, co budou dělat. Mohou absolvovat studium s projekty 12 rodinných domů a nikdo jim v tom nemůže zabránit. To ale není ideální cesta. To by jim mělo být vysvětlováno, měli by to pochopit a měli by sami chtít vstřebat co nejvíc různorodých a podstatnějších zkušeností.

Každý semestr u vás student mohl najít širokou škálu zadání situovaných většinou do různých částí světa. Vedl jste jakýsi globální ateliér. Jaké byly důvody pro volbu tohoto přístupu výuky?
Za komunistických dob, kdy nic nefungovalo a nic nešlo, jsme se zuby nehty snažili proniknout z omezených tuzemských poměrů do světa. Do jisté míry se nám to i dařilo. Zážitky z těchto úspěšných momentů byly silné, formovaly moje myšlení, a konec konců i můj osud zásadním způsobem. I dnes, kdy řada omezení padla, si myslím, že nejvyšší metou pro českého architekta je mezinárodní úspěch. V tomto smyslu jsem se snažil vést i své studenty a stále je konfrontovat se skutečností, že český dolík je jen malou součástí globálního světa.

Vnímal jsem vás vždy jako člověka, který v sobě snoubí dvě základní polohy: ono nadšení a optimismus, ale i zjevnou přísnost a systematičnost. Snažil jste se tyto polohy studentům předat?
To máte pravdu, obě tyto polohy ve mně zjevně jsou. Tak jako většina jiných jsem si prošel i bujarými fázemi, jimi si prochází asi každý mladý člověk a toto období je také významné. Ale myslím si, že se můj dospělý postoj nedá indoktrinovat, studenti si ho buď všimnou a částečně jej přijmou za svůj, anebo nikoliv.

Snažil jste se vést váš ateliér jako mistrovský?
Asi jsem se ani moc nesnažil, nikdy jsem si to nepostavil jako úkol. Snažil jsem se spíš profilem práce svého ateliéru kompenzovat vliv povrchních módních trendů, které studenty snadno oslovují a kterým občas podléhají.

Dokáži si predstavit i model fungování školy, ve kterém se ateliéry spojí v jeden a snaží se bádat nad společným architektonickým tématem. Možná, že toto je jeden z potenciálů, který v sobě nese relativně malá velikost školy. Proč je podle vás důležitá ateliérová odlišnost?
Pokud ateliéry ve škole nejsou odlišné, není důvod k jejich samostatné existenci. Pak může být ateliér jen jeden, jak tomu bylo po založení fakulty. Upnout se na jedno jediné téma znamená ochudit se o to hlavní, co dělá architekturu zajímavou, a tím je univerzálnost jejího pole působnosti a nutkání zabývat se spoustou různých problémů a jejich souvislostí.

Technologie, digitalizace, digitální doba. Tyto fenomény ovlivňují každou minutu dnešního světa a k tomuto masovému trendu již přichází oprávněná kritika. Mnozí se domnívají, že vývoj je až příliš rychlý, příliš brutální. Považuji vás za člověka, který má optimistického ducha a věří v lepší zítřky a celospolečenský pokrok. Přesto se zeptám: jste i nadále optimistou, když sledujete dnešní celospolečenskou změnu?
Mě vývoj velmi zajímá a dřív než začnu něco zatracovat, tak se snažím v dané problematice co nejlépe zorientovat. Přijde mi, že některé zásadně odmítavé přístupy mají svůj základ v ignoranci nebo neznalosti významných souvislostí. Problém, který jste nastínil, vidím primárně ve faktu, že dnes je informací příliš, člověk nemůže zdaleka všechno vstřebat a snadno je zahlcen a zmaten. Doba je taková, že vlastně nejsme schopni ani v oboru, kterému se profesionálně věnujeme, sledovat nejaktuálnější posuny. Kdyby chtěl člověk vědět vše, tak vyčerpá veškerou svou energii, to zkrátka není možné. Takže nakonec je naše povědomí o vývoji ve světě generováno na základě víceméně povrchních informací. A to si člověk musí uvědomit a snažit se alespoň v některých oblastech dostat pod povrchní úroveň.
Ale zpátky k vaší otázce. Nemám pocit, že dnešní svět spěje do nějakého katastrofálního vývoje. I když dnešní razantní nástup umělé inteligence přináší celou řadu oprávněných a logických otázek, na které zatím nikdo neumí dát jednoznačnou odpověď. V každém případě je důležité si uvědomit, že žijeme v době globálního vývoje. Globalizace je nezvratná, je všudypřítomná a je to motor, který žene současný vývoj. Má to řadu bolestivých důsledků a různí lidé a různá společenství a různé národy to prožívají odlišně.

Určité přehodnocení je patrné na krocích absolventů, kteří již méně tíhnou k odchodu do velkých mezinárodních kanceláří. Ale naopak se čím dál častěji uchylují do menších českých měst, kde se například stávají městskými architekty. Jak vnímáte tuto tendenci?
Není to buď, anebo. Lidé si samozřejmě mohou vybrat. Těch možností je jistě ještě více, než které jste zmínil. Takovéto černobílé uvažovaní je už definitivně passé. Není pouze jeden správný proud, vedle kterého jsou další méněcenné, či přímo zcestné. A snaha o nějakou kánonizaci je zde úplně nešťastná. Pochopitelně aktivita na českých maloměstech má svou nespornou kvalitu, společnost dozrála do bodu, kdy je tato práce aktuální a je zapotřebí, ale je také zapotřebí si uvědomit, že česká kotlina je pouhý nepatrný střípek na zeměkouli. Takže já varuji před uzavřením se pod kopulí češství a ignorování zbytku světa. Ono to koneckonců ani nejde.

Já se teď pokusím o syntetizující otázku: mně přijde, že liberecká fakulta je místem, které přitahuje lidi mající nadšení a často určitým způsobem i svou osobitost a neschématičnost. Dostanou poměrně velkou svobodu, ke které přichází i omezení periferií. Tedy, že zde student nenalezne takový intelektuální kapitál, který sídlí například v Praze, a snadno tak může zabřednout do jisté provinčnosti. A pak je otázkou, jestli sám student není velmi zásadním činitelem při tvorbě svého vzdělání. Kvalita studia je pak přímo úměrná studentově vlastní aktivitě. Tato konstelace může nechat vyrůst zajímavým originálům, ale také může být pro mnohé drtivá. Myslíte si, že jsou si studenti tohoto fenoménu vědomi?
Nutnost aktivity samotného studenta vidím jako pozitivum. Velké pozitivum. Za mých studií na technice dožívaly starší zkušené postavy z dob prvorepublikových a jinak ta škola byla obsazena lidmi, jejichž kvalifikace byla v té době především politická. K těm mladším jsem nechoval žádný vztah a i výuka tomu pak odpovídala. My jsme si museli v 60. letech shánět informace sami, museli jsme se zajímat. Do značné míry se považuji za samouka. A to je pozitivní věc.
Ideální škola by neměla být trychtýř, kterým se do hlav studentům nalévají moudra. Měla by být prostředím, které umožňuje studentům rozvoj. Studenti musí mít sami iniciativu, musí na sobě pracovat. Škola jim může nabídnout starší zkušené kolegy, se kterými lze vést odbornou diskuzi. To je princip správné vysoké školy. A domnívám se, že tento princip platí i pro jiné obory než pouze pro architekturu.

Jako čerstvý absolvent si myslím, že do mne liberecká zkušenost vštípila určitou svobodomyslnost, otevřenost, nadšení a téměř až povinnost neskončit v nějakém životním kompromisu. Ze školy si odnáším jistou naléhavost po smyslu.
Tak vidíte, to je dobře. Svoboda je podstatná a měla by být doprovázena zodpovědností. Vždycky jsem vynakládal úsilí, aby studenti přistupovali k práci zodpovědně. Snažil jsem se studentům objasnit, že tvorba architektury není jenom pocitové generování z břicha, ale že je nutné do procesu navrhování zahrnout zásadní souvislosti, které je nutné znát a neuhýbat před nimi.

Jedním z nesporných bohatství, která dle mne liberecká fakulta dnes má, je fakt, že k ní mají absolventi velmi vřelý vztah, že jí i po ukončení studií chovají v lásce, že jim na škole záleží a často by tedy měli i chuť se ve škole angažovat. Myslíte si, že by škola měla tohoto potenciálu využít a zapojovat své absolventy více do výuky?
Myslím, že by do školy měli přicházet především zřetelní, úžasní architekti, kteří jsou kvalifikováni svou profesní zkušeností. Myslím si, že již dnes lze mezi prvními absolventy liberecké fakulty najít osobnosti, které těmto požadavkům odpovídají a velmi rád bych je ve škole viděl. Bohužel ti dobří jsou nyní pochopitelně uprostřed své profesionální kariéry, často v zahraničí a nemají žádné nutkání svou profesní dráhu opouštět nebo jí kombinovat s vysokoškolským působením.
To je problém i na jiných školách. Liberec má tu nevýhodu, že to je periferní místo a že má svůj faktický limit, který je daný polohou. Dominantní architekti nesedí většinou v periferních místech, sedí v centrech a pro ně je přirozeně snazší dělit svojí energii mezi školu a praxi v místě svého působení. Pokud chceme na školu získat dominantního architekta, tak většinou přichází odjinud a to má v sobě zakódovanou jistou problematičnost. To je nutné si uvědomit a je nutné tento fakt respektovat. Přál bych si, aby tu tento problém nebyl, ale zkrátka tu je a myslím si, že vždy bude. A myslím si, že je dobré a správné mít na škole osobnosti různého typu, mít zde postavy, který přicházejí odjinud a jsou různých věkových kategorií a různých zkušeností. Nikdy jsem nechtěl založit regionálně obsazenou instituci, toho jsem se vždycky bál.

Vy jste tu školu založil s poměrně jednoduchým heslem: malá, otevřená, dynamická. Myslíte si, že by se tento slogan měl po 24 letech existence školy revidovat?
To je můj princip, jiní lidé si vytvoří vlastní princip. Stále se domnívám, že princip, který jsem na začátku vzniku fakulty formuloval, je stále platný a aktuální. Není omezující, ba naopak otevírá prostor k různosti a pestrosti. Tak jsem se snažil školu vždy formulovat.